Když vás někdo zruší

Většinou se to stane nečekaně. Je to takový třesk. Velká rána, černo a pak nic. Nemůžete dýchat, krev se nahrne do tváří, mozek zachvátí šílená panika. Vnímáte, jak se srdce snaží vyskočit z hrudníku a jediné, na co jste schopni myslet je, jestli vás nohy udrží nebo se jednoduše sesunete k zemi v naději, že tam naleznete klid. Nebo alespoň omdlíte a až se probudíte, bude zase všechno v pořádku. Tak, jako když se budíte ze zlého snu.

Když se zvířata dostanou do takového šoku, doslova zamrznou. Jsou nehybná, vypadají jako mrtvá. Úplně štronzo.   U nich jde většinou o strach, pocit ohrožení, blízkost smrti. Je to pud sebezáchovy. Mohou si to koneckonců dovolit. Nikomu to nepřijde divné, nikdo je nesoudí, nehodnotí, neanalyzuje.

U nás lidí, je to často emoční bolest, která nás paralyzuje, vypne nám mozek a způsobí, že jsme na několik vteřin neschopni čehokoli. Bohužel to mnohdy bývá ve chvíli, kdy se nám to nejmíň hodí.

Když vás někdo zruší, zasadí vám ránu, máte pocit absolutní beznaděje. V zoufalé snaze zachovat si vlastní důstojnost předstíráte klid. Ale vaše nitro, vaše tělo i vaše hlava touží explodovat a roztříštit se na tisíc kousků.   Nejste schopni myslet. Nejste schopni zhodnotit situaci. Ztratíte racionalitu i nadhled a jste jedno velké zhmotněné drama. Jediná vaše myšlenka je utéct, schovat se, zakopat se pod zem a tam zůstat, dokud se alespoň neztratí ta zatracená tíseň, co vám sedí na prsou. Dokud se nevrátí jen malinká část vaší rozvahy. Dokud se zase nezačnete cítit alespoň trošku naživu.

Je to křeč. Křeč, která vás obklopí a zbaví soudnosti. Jste degradováni na přežívající trosku. Zmučeni bolestí, smutkem, či strachem se snažíte porozumět tomu, co se vlastně stalo. A proč. A v té trýznivé agónii se marně snažíte vyhlížet světlo na konci tunelu. Ale ono tam není.

Když je bolest větší, než vůle žít

Nejdříve začnete hledat viníka. Aby se vám trošku ulevilo. Snažíte se někoho obvinit, protože pak byste mohli mít alespoň vztek. A se vztekem už se dá něco dělat. Přinejmenším vás vyburcuje k boji o přežití.

Obviňování začne u druhých, ale nakonec většina z nás skončí u sebe. Zahrneme se hromadou výčitek, jejichž tíže nás táhne ještě níž, než jsme si mysleli, že je to možné. Naše sebevědomí neudrží ten nápor a postupně slábne a slábne. Ztrácíme pocit vlastní hodnoty. Nevidíme ji. A pak, místo vzteku, přichází sebelítost. A život už nám přijde nezajímavý, bezcenný. Protože nikdy už nebude nic, jako dřív. Ztratíme vůli žít.

Čas na bytostné tázání

Když se naše tělo hroutí, naše mysl prožívá období temna a naše srdce se choulí v koutku, protože krvácí, zbývá nám ještě jedna velmi důležitá část našeho já. Naše duše.

Naše duše jediná zůstává taková, jaká je. I po dobu otřesů a změn. I přes všechny nepokoje zůstává neovlivněná. Nemění se. Nepřizpůsobuje se. Je stále stejná. Taková, jakou jsme ji dostali do vínku. Svá.

Naše duše je jediná, která ví.

Je často také jediná, které můžeme absolutně věřit.

A je jediná, která nás v té chvíli může k tomu světlu zase pomalu přivést.

Dny pomalu míjejí a my se topíme v šedi a beznaději. Obracíme v hlavě myšlenky pořád dokola, snažíme se přijít na to „proč“ a „co budeme dělat dál“, jak budeme žít. Jsme zesláblí, bez energie a bez zájmu. Ptáme se po smyslu života.

A právě tohle ptaní je nakonec to, co nás spojí s naší duší a co nám ukáže cestu. Hledání odpovědí, které máme v sobě. Zdroj, který nás vyživí. Plamen, který, stále ještě hoří. I když téměř neznatelně, a stěží nás může zahřát, přesto hoří dál, jako pochodeň.

Režim hibernace

Když nás někdo zruší, bolí to až k nesnesení a pocit hrůzy nás naplní až po konečky prstů. Jsme vyděšení, prázdní a jako při velké bouři, ztrácíme maják, který nás vedl životem.

Ale po určité době, když nám naše duše konečně začne odpovídat, přijdeme pomalu na to, že jsme dostali veliký dar.

Dar, který nám ukazuje pravdu o člověku, který nám uštědřil krvavou ránu. Pravdu o sobě, o své schopnosti hluboce se ponořit a porozumět sobě samému. Pravdu o lásce, která je celou tu dobu s námi, jenom ji nevidíme.

Pravdu, které jsme se dlouho nechtěli podívat do očí. A která nám pomůže k lepším zítřkům.

Ve chvílích bouří, zemětřesení a ničivých požárů uvnitř nás, nás tak nakonec může zachránit jen víra. Víra v to, že všechno se děje tak, jak se má dít.

Že vše je dobré. I když nám nic nedává smysl a ničemu nerozumíme.

Dovolme si v těch těžkých časech své trauma prožít. Dovolme si smutnit, truchlit, být unavení, plakat celé hodiny a dny, dovolme si nechat vše projít.

Dovolme si mlčet, stáhnout se, hibernovat.

Dejme si čas k tomu, abychom mohli odpustit, milovat a naplno dýchat.

Abychom mohli zase začít cítit. A žít.

Jana Mašková Zimolová, CSB

Lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů

21040716_1467471913313047_36168425_n