Polyamory, jedna z tváří svobody

To téma je často diskutované, možná bych dokonce řekla, že je „trendy“. Lidé jsou jím pohoršeni nebo nadšeni a často se k němu raději nevyjadřují vůbec, protože co kdyby si pak museli přiznat, že…

Polyamorie je životní styl, který uznává lásku k více, než jednomu partnerovi. Životní filosofie, která věří, že je možné žít, milovat se a být emočně spojen ve vztahu s několika lidmi současně. Často bývá spojena se slovy, jako je svoboda, seberealizace, čestnost a upřímnost.

Sex nebo láska?

Navzdory tomu ve společnosti stále přežívá názor, že polyamorie, tedy otevřený vztah, je především o sexu. Existuje dogma, že sexualita je tím základním gro, kvůli kterému otevřené vztahy vůbec vznikají. A že sex je také to jediné, o co tady vlastně jde.

Co je ale důležitější, je právě emoční rovina. Polyamorie nespočívá v četném a častém střídání sexuálních partnerů pro sex, jako takový. Je to způsob, jak otevřeně milovat více, než jednoho partnera. Být ve vztahu.

Jak může žena milovat více mužů a muž více žen?!

Máte děti a milujete je všechny stejně? Stejně silnou, i když ke každému trošku jinou láskou? Máte syna a dceru a milujete je stejně? Milujete stejně silnou láskou, i když pokaždé trošku jinak, oba své rodiče? Dokážete milovat vřelou a čistou láskou své sourozence, i kdyby jich bylo osm nebo deset? A své domácí mazlíčky, kteří jsou často také součástí vaší rodiny, milujete stejně? Jak je to možné? Říkáte, že to není totéž?

Logika a cit

Je to možná těžko představitelné v praxi. A těžko slučitelné s naším běžným životem. S našimi zvyky a zažitými představami o vztazích a také s našimi předsudky. Byli jsme vychováváni k monogamii. Má to své opodstatnění a má to jistě i svou logiku. Náboženství v nás po staletí ukotvuje heslo „dokud nás smrt nerozdělí“. A není to tak dávno, co jsme k rozvodu potřebovali souhlas komise. Monogamií také eliminujeme počet nechtěných dětí a potřebujeme, aby naše chtěné děti žili v harmonických vztazích. Nicméně při troše fantazie a také upřímnosti k sobě sama, kdo z nás by na našem partnerovi neuvítal někdy kousek onoho, či tamtoho, co má ten druhý.

Sci-fi nebo řešení?

Polyamorický vztah, kdy všechny zúčastněné strany o sobě vědí, milují se a navzájem se doplňují, vztah, ve kterém panuje důvěra a láska, je možná pro naši společnost ještě trochu science fiction. Je ale důležité, než něco odsoudíme, podívat se někdy za obzor.

Nevěra je jedním z nejčastějších důvodů rozpadu vztahů. Doprovází ji většinou lež, zklamání, zrada a ublížení. Proč ale nevěra vzniká? Nejčastěji proto, že jeden z partnerů není ve vztahu zcela naplněn. Něco mu chybí, něco postrádá, někde je díra, o které se nekomunikuje. Lidé, kteří žijí v polyamorickém vztahu si dobře uvědomují tuto nevyváženost. Neznamená to ovšem, že při první příležitosti naváží další vztah s někým novým.

Je třeba určité vnitřní vyzrálosti, abyste dokázali připustit, že vám ve vztahu něco chybí a přesto z něj neodešli. Naopak, začali hledat řešení. A pokud už vyzkoušíte všechno, dodáte svému vztahu výživu a zjistíte, že i když svého partnera, či partnerku milujete, v určité oblasti vašeho vztahu tato „díra“ pořád zůstává, je možná tím ideálním řešením polyamorický vztah. Pokud s tím samozřejmě souhlasí všechny zúčastněné strany.

A co individualita?

Ve hře je ovšem také jedinečnost. Všichni chceme být pro svého partnera jedineční. Ti, se kterými chce zestárnout, ti, pro které je schopen nebo schopna i zemřít. Každý z nás se touží cítit výjimečným. Přejeme si, aby z nás náš vyvolený, či vyvolená, byli úplně mimo, ztratili hlavu. Někteří tvrdí, že k zásadám polyamorického vztahu patří, že jeden z partnerů je vždy ten „hlavní“. Ten má největší práva a také pozornost. Nabízí se otázka, jestli je to tak vždycky a jestli je to nutné. Ne každý dokáže unést, že je až na „druhém místě“. Na druhou stranu jsou tací, kteří tuhle chronologii neřeší nebo, co víc, vůbec nepožadují.

Dává to smysl

Nakolik společnosti prospívá nevěra, utajená touha a nespokojenost, pálení mostů kvůli rychlým vzplanutím a nedorozuměním z nedostatku komunikace? A nakolik jsou lidé naplněni ve vztazích, které spolu udržují jen kvůli tomu, že se to tak má nebo „kvůli dětem“?

Čísla jsou velmi vysoká a polyamorikům to zřejmě došlo. A jejich filosofie dává v mnoha věcech smysl.

Například v tom, že by byl svět opravdu hezčí, kdybychom mohli milovat bez lží a nevěr. Žít svou lásku svobodně a otevřeně. Nebo v tom, že by naše partnerské vztahy mohly trvat déle a byly kvalitnější, kdyby komunikace mezi námi byla čistší a upřímnější. Anebo v tom, že bychom my sami mohli být bohatší o větší množství prožitků, poznání a zkušeností. A to by nám pak umožnilo naše vztahy pěstovat s větší láskou a úctou místo toho, abychom je prostě a jednoduše narychlo opouštěli a lámali nad nimi hůl.

A na závěr…

Jedno staré moudré čínské přísloví praví: „Cti a poslouchej své srdce. Je jediné, které máš.“ A to je zřejmě také asi jediný způsob, jak žít šťastný život.

 

 

Jana Mašková Zimolová, CSB

Lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů

www.terapiedotykem.cz

Fcb Terapie dotykem