Rituál loučení s projektem Ženy ženám mýma očima

Loučení bylo silné. Bylo to trochu jako pohřeb, trochu jako svatba, trochu jako porod, taková směsice všech možných pocitů. Alice dala za těch sedm let dohromady opravdu nádherné lidi a propojila je na takové úrovni, že vůbec nebylo třeba slov. Vnímali se srdcem.

Kruh lidí, kteří na sobě pracují, prožívají život s chutí a láskou a uvědomují si jeho pomíjivost. Každý jeden na té rozlučkové párty byl osobnost, vědomá bytost se srdcem na pravém místě, člověk, který vykonává službu. Jde za svým posláním, které někde hluboko v sobě cítí. V tom kruhu mi bylo dobře. Patřila jsem tam. Dívala jsem se do očí každému zvlášť a cítila jsem obrovskou sounáležitost. Hodně pokory a úcty.

ritual_67

Projekt Ženy ženám mi přinesl do života, kromě jiného, také svobodu.  A svoboda je pro mě důležitá. Ne, jen svobodu vnější – dělat, co mě baví, rozhodovat o svém čase a o tom, s kým se stýkám, ale především tu vnitřní. Svobodu, která mě učí nepodléhat normám, předsudkům, domněnkám a negacím. Svobodu, která mi umožňuje žít svůj život jako zábavu, mít svou práci, jako zábavu. Obklopovat se jen těmi, které mám ráda a kteří mě inspirují, dýchat naplno s rozšířeným hrudníkem s otevřeným srdcem.

Rituál byl silný. Všichni byli potichu, i úplně malé děti vycítily, vzácnost té chvíle. Hlavou mi běžely všechny možné myšlenky a moje pocity byly jako na houpačce. Cítila jsem smutek a lítost, že všechno končí. Radost a vzrušení, že něco nového začíná. Dojetí a hluboký respekt k tomu všemu. Plakala jsem a smála se a pak zase plakala. A když jsem se rozhlédla, i muži měli oči lesklé.

Jsou důležité takové rituály. Člověku odlehne. Vše se hezky srovná, uhladí, ukonejší a může jít dál. Uvědomění, co jsme získali, co jsme ztratili, co jsme opustili a co nového přijali do svého života. Shrnutí uplynulého času, vydané energie, úsilí. Všichni jsme si tam uvědomili, jak se naše životy za těch sedm let změnily. Jak jsme vyrostli a posunuli se. A že jsme správně.

Ve svém článku Ženy ženám, Alice a já, vyprávím o tom, jak jsem do projektu přišla a co mi dal.

Díky Alici a projektu Ženy ženám je už mé jméno mezi ženami povědomé. Na vaginální mapování, kterému se ve své praxi věnuji především, za mnou jezdí ženy ne, jen z celé země, ale dnes už také z celé Evropy. Je pro mě stále ještě neuvěřitelné, že si někdo koupí letenku a letí za mnou do Chomutova projít touto terapií. A za to mohu poděkovat právě tomu, že mě Alice celou dobu tolik podporovala. Dávala mi příležitosti a výzvy. Například má přednáška o kundě:-) před zcela naplněným Sono centrem v Brně – video stále k dispozici zde – byla pro mě obrovskou výzvou:-)

Jsem dnes jiná žena.

Jsem poznamenaná:-) Cejch ŽŽ mám vypálený v srdci.

Děkuji Alice i za ten konec. Byla to pro mě obrovská škola. Vše to pustit, vzdát se, rozloučit se a odejít. A bylo pro mě obrovským potěšením a obohacením stát uvnitř kruhu, v tom užším kruhu tvých blízkých přítelkyň, po tvém boku. Děkuji za všechny ženy, kterým mohu pomáhat žít krásnější vztahy, živější a jiskřivější intimitu a mít úctu k sobě samé.  Děkuji za mnoho večerů při večerních webinářích, které nikdy neměli 60min.:-) (naučila jsem se mluvit na kameru). Děkuji za natáčecí dny, které mi ukázaly, co ve mě dřímá. Děkuji za živá vystoupení, kde se naplno mohla konečně projevit moje vnitřní herečka:-) Děkuji za kruh v kruhu, ruku v ruce, pouta, která jsou navždy.

Speciální poděkování Hance a Kubovi Trnčákovým za dokonalou organizaci, Barunce  Zemanové Nádvorníkové za krásné laskavé vedení rituálu, Katce Tůmové za úžasné citlivé fotky (jako vždy), Zdeničce Motáčkové za neskutečný zpěv a celému týmu ŽŽ ještě jednou, ze srdce vás mám ráda.

David je třešnička na dortu a má můj obdiv.

S láskou

Jana

ritual_59