Byla tma, a ona seděla v křesle, zcela odevzdaná momentu, čekající na jeho příkazy. Každý nerv v jejím těle byl napnutý, připravený. Cítila se bezmocná, ale v tom nejkrásnějším smyslu. Byla to ta důvěra, která ji naplňovala, a věděla, že tento večer bude její odevzdání a jeho vedení. „Zůstaň tady, nehybně, a neříkej nic, dokud ti neřeknu,“ pošeptal jí do ucha. Jeho hlas měl sílu, která jí zastavila dech. [Pár si zde může přidat moment, kdy se partner zaměří na to, jak cítí, co se děje, a jak to na něj působí. Může si popsat, co cítí při dotecích, nebo jak se cítí v určitých chvílích.] „Otevři oči,“ řekl a jemně jí vzal za ruku. „Dnes večer jsi moje. A všechno, co se stane, bude tvá odpověď na můj dotek.“ [Pár může přidat, co bude následovat – například použití konkrétních předmětů, masáže, nebo hry, která dává prostor fantazii.] V tuto chvíli zůstala beze slov. Plně si uvědomovala každý svůj pohyb. Nechala jeho vedení, aby se stalo jejím vlastním. Nejdřív jemně, pak s jistotou. Její tělo se pod jeho doteky začalo třást v očekávání. „Povedu tě touto nocí,“ zašeptal. „A ty se budeš řídit mnou, odevzdáš mi svou plnou důvěru.“
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Byla noc, a lesní cestičky, které vedly k jejímu domovu, byly ponořeny do tmy. Měsíc visel na obloze, a jak se blížila k okraji lesa, pocítila náhlý záchvěv strachu. Nikdy se neodvážila dál než na okraj těchto temných stínů. Ale dnes… dnes byla jiná. Byla nevinná, nevěděla, co všechno svět skrývá. Její srdce bilo rychleji, pocítila neznámou touhu, která ji táhla hlouběji do lesa. Když vstoupila mezi stromy, ocitla se ve světě, který byl úplně jiný – tajemný, neznámý. A tam, uprostřed temného háje, ho uviděla. Byl to netvor. Jeho postava byla obrovská, pokrytá šupinami a jeho oči měly zlatý lesk, který prozrazoval jakousi hlubokou sílu. Měl tělo, které bylo neodmyslitelně divoké a nezkrotné, a jeho zuby byly ostré, připravené k útoku. Přesto… přesto v jeho očích byla jakási tajemná jemnost, jakýsi náznak něčeho, co by ona nikdy nečekala. „Přistup blíž,“ promluvil, jeho hlas byl drsný, ale zvučný. „Jsem ten, koho hledáš.“ Jeho slova v ní vyvolala neklid, ale zároveň něco jiného. Něco silného. Něco, co k němu neodolatelně přitahovalo její tělo, jakýsi neznámý magnetismus. Stála tam, zmatená, ale zároveň fascinovaná. „Máš strach,“ řekl, když viděl, jak se její oči rozšířily, „ale neboj se. Neublížím ti, dokud to nebudeš chtít.“ Byl to moment plný napětí. Jak se její tělo nečekaně zahřálo, začala se k němu pomalu přibližovat. „Nejsem to, co si myslíš,“ promluvil znovu, a když se jeho paže pohybovaly, zdálo se, že je v nich jakási zranitelná síla, která teď přitahovala její srdce, její mysl, její touhu. „Co jsi tedy?“, zeptala se tiše. „Jsem to, co jsi nikdy nepoznala,“ odpověděl s lehkým úsměvem, který skrýval tajemství. „Jsem tvé neodhalené přání, tvá divoká fantazie, tvoje skrytá touha.“ Cítila, jak se v ní probouzí něco, co nikdy předtím nepoznala – něco intenzivního, co ji vyzývalo, aby si ho prozkoumala, aby se nechala vést do světa, který byla připravena objevit. Jak se jí dotýkal, její tělo reagovalo na jeho doteky s neuvěřitelnou silou. Bylo to, jako by každý jeho pohyb vedl k rozeznání něčeho hlubokého, co ve své nevinnosti nikdy nepoznala. „Zcela se mi odevzdej,“ zašeptal, když se jeho ruka dotkla její tváře. „Poznej svou sílu v tom, že se mi dáš, poznej vášeň, která tě bude pálit jako oheň.“ Její tělo se v tu chvíli rozhodlo. Uvědomila si, že už není nevinná, že už se nechce bránit tomu, co s ní děje, co se v ní probouzí. Když se jejich ústa poprvé setkala, bylo to jako exploze. Vzrušení ji zachvátilo a ona se nechala unášet každým jeho pohybem, jeho vůněmi, dotykem i slovem. Netvor, který stál před ní, se stal jejím vůdcem, jejím odhalujícím světlem, jejím vedením v neznámém světě.
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Byli ztraceni. Na opuštěném ostrově, bez mapy, bez kompasu, bez pomoci. A přesto v tom okamžiku, kdy je obklopovala divoká příroda, pocítili něco víc než jen strach. Byla to ta nejistota a samotná izolace, která je přitahovala jeden k druhému. Každý den bojovali s vlnami, teplem a vlhkostí, ale po každém západu slunce, kdy už byla únava silnější než jakýkoli pocit strachu, se jejich pohledy setkávaly. „Myslíš, že nás někdo najde?“ zeptala se tiše, zatímco seděli na písku, její ruce roztažené na zemi, vyhledávající přítomnost jeho doteků. „Pokud nás najdou, tak to bude pozdě,“ odpověděl s úsměvem, který zůstal v jeho očích. „A co když… nás najde jen tento ostrov?“ Jeho slova visela ve vzduchu. Napjatá jako struna, se snažila zůstat klidná, ale věděla, že teď už nemohla odolat. Nechtěla to přiznat, ale jeho blízkost ji přitahovala jako nic jiného. Po dnech samotného přežívání, kdy byli spolu, ale nikdy ne dost blízko, to teď bylo jiné. S každým dalším dnem byly jejich doteky delší. Intenzivnější. „Máš pravdu,“ odpověděla, její hlas byl teď klidnější, ale oči se jí zaleskly tím, co vyvolávalo ve vzduchu ten podivný, elektrizující náboj. A pak, v okamžiku, kdy to nejméně čekali, se jejich těla přitiskla k sobě, ztuhlá touhou, kterou už nedokázali skrýt. Hladil ji po krku, cítila jeho doteky na své kůži, jako kdyby ji spoutávaly, a ona se nechala. Tento ostrov byl teď jejich světem, světem, kde byla důvěra, intimita, a nepopsatelná vášeň. Jejich těla se začala spojovat, každým pohybem, každým záchvěvem, který je oba posouval dál a dál. Věděli, že na tomto ostrově neexistuje nic jiného, než tenhle okamžik. A tak, i když stále nevěděli, zda je někdo najde, ztratili se v sobě navzájem – a v té vášnivé ztrátě našli něco, co je spojilo silněji, než jakákoli záchrana z tohoto světa.
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Malíř seděl u svého plátna, jeho štětec jemně klouzal po povrchu, když se soustředil na detaily, které zachycovaly jemné světlo a stíny. V jeho ateliéru panovalo ticho, přerušované pouze škrábáním štětce a občasným povzdechem. Barvy na paletě byly živé, odvážné, a stále vyžadovaly jeho plnou pozornost. Dnes se cítil inspirovaný jinak než obvykle. Když přišla, jeho oči se okamžitě zastavily na její postavě. Měla v sobě něco, co mu bylo vždy vzdálené, něco, co jeho uměleckou duši rozproudilo. Byla to něha v její chůzi, intimita v jejím pohledu. „Ráda bych se stala součástí tvého obrazu,“ řekla tiše, její hlas se nesl ateliérem jako vůně květin. Malíř se na ni podíval, oči se mu zúžily v zamyšlení. „Myslíš tím… stát se součástí mého díla?“ „Ano,“ odpověděla s jemným úsměvem, „chci, aby tvoje štětce zachytily něco víc než jen mé tělo. Chci, abys zachytil i duši.“ Přistoupil k ní blíž, stále si ji prohlížel jako inspiraci, kterou měl možnost prozkoumat. Byla jako nyfma, bytost z jiného světa, její kůže měla neobyčejnou jemnost, její oči v sobě skrývaly tajemství, které nebylo snadné rozluštit. Sama si sundala plášť, odhalujíc svou nahou křehkost. Byla to pro něj výzva. Nešlo jen o zachycení její krásy, šlo o něco víc – o pocit a emoce, které se skrývaly za jejím tělem. „Chci tě zachytit takovou, jaká jsi,“ řekl, a jeho štětec začal jemně tahat barvy na plátno, zachycující její křivky, její výraz, její vnitřní svět. Byla to pro něj intimní chvíle, kdy se každý tah štětce stával prohloubením jejich spojení. Bylo to jako kdyby se ztrácel v jejím těle, ale zároveň v jejím světě myšlenek a pocitů, které mu ona vkládala do rukou. Její dech se stal rytmem jeho pohybu, její pohyby se staly součástí jeho umělecké transformace. A jakmile dokončil obraz, byl to nejen záznam její krásy, ale zároveň zachycení jejich vzájemné energie. „Dokonalé,“ zašeptala, když se podívala na jeho dílo. „Tvé umění mě přivedlo k tomu, co jsem ani nevěděla, že hledám.“ On se na ni podíval, oči plné vděčnosti, protože v jejím těle a duši našel to, co jeho malování potřebovalo: nejen techniku, ale i vášeň, která byla vždy skrytá za plátny, které vytvářel. A v tu chvíli, kdy jejich oči splynuly, věděl, že umění je někdy způsob, jak se dohodnout na vzájemné touze a jak objevit něco hlubšího v obou.
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Byl to večer, kdy všechno vypadalo jako obvykle. Tichá hudba v pozadí, jejich oblíbené víno, ale něco bylo jinak. Napětí mezi nimi viselo ve vzduchu jako temný mrak. Už několik dní se vyhýbali očnímu kontaktu, každý jejich pohyb měl v sobě určitou vzdálenost, která mezi nimi narůstala. „Nemůžu to už dál poslouchat,“ řekla, její hlas byl chladný, ale pod tím vším byla patrná nezastavitelná bolest. „Vždycky se to stane, a já už to nechci snášet.“ „To nemyslíš vážně,“ odpověděl tiše a v jeho očích byl hněv. „Ty to vidíš tak jednoduše, ale není to všechno tak, jak si myslíš.“ Byl to začátek hádky, která se nashromáždila v posledních týdnech. Cítili se jako dva cizí lidé ve svém vlastním vztahu. Každá slova, každé gesto se teď zdálo jako pohár, který přetéká. Nemohli si dál lhát do očí. Byli si navzájem blízko, ale zároveň strašně daleko. Její tělo se napjalo, když viděla, jak její slova zasáhla. „Proč to nemůžeš pochopit?“ vybuchla, její ruce nervózně gestikulovaly. „Chci něco víc, něco, co jsme měli dřív. Kde je to jiskření? Kde je ta vášeň?“ „Já to chápu. Ale nejsme tu jen kvůli té vášnivosti. To, co jsme měli, nebylo jen o sexu,“ jeho hlas byl tišší, ale stále v něm bylo cítit odmítání. „Vážně?“ Na chvíli se odmlčela, pak se podívala přímo na něj. „A co je to tedy? Vztah, kde už není žádná touha? Už mě nevidíš jako ženu? Nechci být jen tvá kamarádka.“ Bylo to jako rána. Jeho tvář se změnila, jeho oči se temně zúžily. „Tak teď jsi na to přišla. Možná jsi to chtěla říct už dávno. Ale já ti říkám – nebylo to nikdy jen o tom!“ Vzduch byl napjatý. Každé jejich slovo znělo jako střely, které zasahovaly citlivé místo, které už bylo dávno rozbouřené. A pak, když už to vypadalo, že to vše skončí, že už mezi nimi nebude nic než hledání útěchy v jiných věcech, něco se změnilo. Stála tam, zadržující dech, zcela odhalená, jak její srdce bušilo intenzivněji. Něco ji v jeho očích přitáhlo, něco, co už dlouho neviděla – úplné otevření. Byla to touha, která je stále přitahovala. Bez dalších slov udělal krok k ní. Ani jeden z nich nemluvil, ale jejich těla začala vyprávět příběh. On se k ní přiblížil, a než stihla zareagovat, jeho ruka jí jemně, ale pevně, chytila za zápěstí. Pohledy se střetly, a z toho pohledu vyzařovala vášeň, kterou oba dlouho potlačovali. „Myslím, že je čas to vyřešit,“ zašeptal a přitiskl ji k sobě. A pak přišlo to, co oba potřebovali. Nepotřebovali slova, nepotřebovali vysvětlení. Stačilo, aby se vzájemně dotkli, a vše mezi nimi bylo jasné. Celé jejich tělo bylo v revolucí, která nebyla o mocenské hře, ale o vzájemném odevzdání a odpuštění. Každý polibek, každý dotek byl jako katarze, která je spojila zpět v jedné jediné celistvosti. Když skončili, zůstali tiše. Ačkoliv mezi nimi stále zůstávalo napětí, věděli, že tato válka je už za nimi. Zůstali spojeni, a to bylo všechno, co teď potřebovali. Ačkoli si nemohli být jisti, co přijde dál, věděli, že touto chvílí se znovu našli.
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Když se večer přiblížil, na luxusní večeři v intimní restauraci bylo vše připraveno. Exkluzivní jídlo, svíčky na stole a klidná hudba v pozadí vytvářely atmosféru, která na první pohled vypadala naprosto romanticky. Ale pro Lenu to byla chvíle, na kterou se připravovala dlouhé týdny. V její mysli se promítaly všechny detaily, každý krok, každé slovo, které měla říct. Emma, její partnerka, byla naprosto okouzlená tím, jak se tento večer vyvíjel. Po dlouhém období, kdy se jejich vztah zdál pevný a plný intimní pohody, dnes večer začínala Lena cítit, že čas přišel. „Je to nádherné,“ řekla Emma, když položila ruku na její. „Nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak perfektní.“ „Chtěla jsem tě překvapit,“ odpověděla Lena, ale její hlas zněl trochu zastřeně. Věděla, že to, co se chystá, bude mít nečekané následky. Jak pokračovala ve večeři, její mysl byla plná rozhodnutí, které neměla v úmyslu odkládat. Byl čas, aby jí řekla pravdu. Něco, co ji rozhodně šokuje. „Emmo…“ začala, její oči se na ni upřely s kombinací úzkosti a odhodlání. „Musím ti něco říct. Něco, co tě asi překvapí.“ Emma ji pozorně sledovala. „Co se děje?“ A pak to přišlo. Skandální odhalení, které doslova převrátilo jejich svět vzhůru nohama. „Jsem vdaná.“ Emma zůstala zcela ohromená, její ruka, která byla ještě před chvílí na Leně, teď zmizela. „Cože?“ „Ano,“ pokračovala Lena, a teď se její oči zaměřily na ni s kombinací úzkosti a úlevy, „Jsem vdaná. Nikdy jsem ti to neřekla, protože jsem měla pocit, že bychom spolu měli možnost začít znovu. Odejít od minulosti a jít společně dál. A teď přišla ta chvíle, kdy to vím opravdu jistě.“ Emma ji přerušila, hlas měla nádech rozhořčení. „Jak jsi mi to mohla tajit? Proč jsi to neřekla hned na začátku?“ Lena věděla, že tohle odhalení není nic jednoduchého. „Bylo to složité. A já se bála, že tě ztratím, že tě nebudu moci mít, když to víš. Ale teď, když jsi tady, myslím, že by bylo lepší, abys věděla pravdu.“ Ticho mezi nimi bylo těžké, jako by mezi nimi existovala neviditelná bariéra. A přesto, co se stalo dál, ji obě překvapilo. Emma se zhluboka nadechla, jakoby se snažila pochopit, co právě slyšela. „A co teď?“ zeptala se tiše. Lena se podívala na ni, oči plné nevyřčených otázek. „To je na tobě. Chci, abys rozhodla, co bude dál. Protože teď už nic nebudu skrývat. Mám pocit, že i po tomto odhalení… chci, abys byla součástí mého života.“ Skandální odhalení, které začalo jako šok, se začalo měnit v příběh ..
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Eva byla novou asistentkou v kanceláři a přišla s vysokými ambicemi a nadšením pro práci. S Martinem, jejím šéfem, se poprvé setkala při pracovním pohovoru, kde ji okamžitě zaujal jeho charizmatický a sebevědomý způsob vystupování. Byl to muž, který měl vždy kontrolu nad situací, ale Eva si všimla i jeho intenzivního pohledu, který se jí neustále vkrádal do myslí. Po několika týdnech spolupráce začala Eva vnímat, jak mezi nimi vzniká něco nepopsatelného, ale stále to bylo nejasné. Martin byl profesionální, ale Eva v jeho očích viděla více než jen pracovní vztah. Často si všimla, jak ji sleduje, jak její blízkost zřejmě vyvolává nějakou neviditelnou chemii, kterou oba nemohli ignorovat. Bylo to na jedné dlouhé pracovní schůzce, kdy se jejich pohledy poprvé opravdu setkaly. Eva pod stolem nepatrně pohladila jeho ruku, když mu předávala dokumenty. Jeho oči se okamžitě zúžily a na chvíli se zdály hluboce zaměřené. Eva to necítila jako náhodu. Bylo to napětí, které mezi nimi viselo. „Všimla jste si už, jakým způsobem se snažíte vyhnout mému pohledu?“ zeptal se Martin klidně, ale jeho hlas zněl jako něco víc. Byla to výzva. Eva se na něj podívala, její srdce bilo rychleji než obvykle. „Nevím, o čem mluvíte,“ odpověděla s mírným úsměvem, ale její tón byl teď váhavý, nejistý. „Myslím, že víte, co tím myslím,“ řekl tiše a jeho ruka se pomalu, téměř nepozorovaně, posunula na okraj jejího stolu. „Pojďte, posaďte se. Mám pro vás něco, co byste si měla přečíst.“ Eva se cítila, jako by ji něco přitahovalo, když se podívala na jeho ruku, která ležela blízko její. Její tělo reagovalo rychleji, než mohla reagovat její mysl. Posadila se k němu. „Chtěla jsem si být jistá, že se mezi námi nic nezmění,“ začala váhavě, ale jeho přítomnost ji rozrušovala. „Ale teď si nejsem tak jistá.“ Martin ji pozorně sledoval, a jak se přiblížil, její srdce začalo bít ještě rychleji. „Jak to myslíte?“ zeptal se, ale jeho hlas byl tichý a naprosto přítomný. Eva na okamžik zavřela oči, jak cítila, jak její hruď zrychleně dýchá. „Myslím, že mezi námi začíná být něco, co nemůžeme ignorovat.“ V tu chvíli se k ní Martin naklonil. „A co to, podle vás, je?“ jeho rty byly blízko jejího ucha, jeho dech ji rozrušoval. Eva cítila, jak jí celé tělo pulzuje touhou. Bylo to tak intenzivní, že to prostě nemohla zastavit. „Nevím, co to je,“ zašeptala Eva, její hlas byl teď rozechvělý. „Ale chci to zkusit…“ Martin se usmál, a jeho ruka ji jemně, ale pevně, chytila za zápěstí. „Tak to zkusíme,“ odpověděl. Jeho rty se okamžitě setkaly s jejími ve vášnivém polibku, který je oba zaplavil intenzivním vzbouřením. Eva se do něj ponořila. Každý jeho pohyb ji přitahoval blíž, a jak její prsty začaly zkoumat jeho tělo, cítila, jak všechno kolem nich mizí. Byli pouze oni dva, a jejich těla říkala vše, co potřebovala. S každým pohybem, s každým polibkem, který se stával intenzivnějším, to, co začalo jako nevinné setkání, se proměnilo v něco, co už nemohli zastavit. Byla to chemie, která je spojovala, a jak jejich těla reagovala na touhu, kterou do sebe vkládali. To, co následovalo, bylo šokující. Martin ji zvedl ze země a ….
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Lena byla pravidelnou návštěvnicí místní knihovny. Milovala ten klid a atmosféru, která tam panovala. Když procházela mezi regály, obklopovalo ji ticho, které jí dávalo prostor k přemýšlení a snění. Každá kniha byla pro ni malým únikem z reality, ale dnes večer to bylo jiné. Něco ve vzduchu bylo jinak. Něco, co jí vyvolávalo neklid v žaludku, i když si toho vůbec nebyla vědoma. Pohledem bloudila mezi regály a najednou ji zaujal pohled na neznámého muže, který byl opřený o regál s knihami. Měl na sobě tmavý oblek, který zdůrazňoval jeho charismatickou přítomnost. Jeho oči byly intenzivní, když se na ni podíval. Po chvíli ji začal pozorovat, jako by věděl, že ho vnímá. Něco v jeho pohledu bylo sebevědomé, ale zároveň ji to okouzlovalo. Zatímco se přibližovala, on zvedl hlavu, jako kdyby ji očekával, a jeho rty se mírně zkroutily v tajemném úsměvu. „Přemýšlíte o nějaké knize?“ zeptal se, jeho hlas měl jemný, ale přesto působivý tón. Lena se na okamžik zarazila, překvapená jeho přímým, ale tak jemně svůdným pohledem. „Ano,“ odpověděla, její hlas byl neklidný, ale zároveň se jí líbil jeho zájem. „Hledám něco… inspirujícího.“ Jeho oči se rozzářily, jako by právě objevily něco, co ho fascinovalo. „Tak to budete potřebovat něco víc než jen knihu,“ řekl tiše, přičemž se pomalu přiblížil. „Někdy najdeme inspiraci i v těch, které nás obklopují.“ Lena pocítila zrychlený tep. Něco na jeho prezentaci, na jeho tónu ji přitahovalo. „A co teď?“ zeptala se, ačkoliv jí srdce bilo rychleji, než kdyby to řekla normálně…
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Byl to večer jako každý jiný, přesto však pro Isabelu, dvorní dámu královny, znamenal něco zcela jiného. Zatímco kolem zámku panoval klid a ticho, v srdci paláce se skrývala tajemství, která nesměla být nikdy odhalena. Isabelu již nějakou dobu sledoval Raimund, kapitán královské stráže. Jeho pohledy byly tajemné a intenzivní, a ačkoli se nikdy nenápadně neodvážil k ničemu více, jeho přítomnost na dvoře byla stále nebezpečnější. Isabela si byla vědoma, že mezi nimi rostl vzbuzující napětí, které nemohlo zůstat skryté. Byla to doba intrik a politických zájmů, kdy královská moc byla neustále ohrožována vnějšími i vnitřními nepřáteli. Isabelin krásný, ale velmi nebezpečný svět zahrnoval nejen dvorskou politiku, ale také vše, co by si sama nikdy nedokázala představit. Jedné noci, když kolem paláce kroužily zvěsti o spiknutí proti panovníkovi, se Isabela ocitla v kryté knihovně, kde hledala dokumenty, které by jí pomohly odhalit, kdo je zodpovědný za zrádné plány. Ale jak vešla mezi regály, náhle ztichl vzduch, a v tmavém rohu knihovny se objevil Raimund. „Dáma by měla být v tuto hodinu v pokoji, ne v takovémto temném koutě,“ jeho hlas zněl jako varování, ale zároveň v něm byla i náznak nebezpečné přitažlivosti. Isabela se otočila, srdce jí rozbušilo. „Možná, kapitáne, bych měla být ve svém pokoji, ale vy rozhodně nemáte co dělat v této knihovně, nebo snad ano?“ odpověděla s nádechem ironie, i když věděla, že jeho přítomnost zvyšuje napětí, které mezi nimi rostlo.

Raimund se na ni podíval a krok za krokem se k ní přiblížil. „Myslím, že vy a já máme mnoho společného, Isabelo,“ zašeptal, když stanul těsně před ní. „Oba máme tajemství, která by mohla zničit naše životy, pokud by vyšla najevo.“ Isabela cítila, jak jí tělem projel mráz, když se její oči střetly s jeho. V té chvíli už věděla, že její touha byla silnější než její obavy. „A co byste udělal, kapitáne, kdybychom obě zůstali v tomto tajemství navždy?“ zeptala se, její hlas nyní zněl podmanivě a výzvou. Raimund se usmál, jeho ruka pomalu, ale jistě, položila na její rameno. „Některá tajemství,“ řekl, „jsou lepší, když jsou prozkoumána.“ Bez dalšího slova, jako by mezi nimi už nebylo nic jiného než napětí, touha a nebezpečí, se jejich rty setkaly ve vášnivém polibku. Zapálil plameny touhy, které oba po dlouhé dny skrývali. „V této chvíli už neexistují žádná pravidla,“ řekl Raimund, když ji přitiskl ke stěně a v tom se stalo něco nečekaného! Do místnosti vtrhli….
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….

Viktor stál před ní, jeho postava pevná, jako by sama jeho přítomnost v místnosti přetvářela vzduch na něco intenzivního. Jeho oči ji sledovaly s chladným klidem, ale v nich se skrývala síla, která ji nutila se cítit křehce, zranitelně a zároveň vzrušeně. „Tak Lucie,“ řekl pomalu, jeho hlas pevný a rozhodný, „teď se ti splní všechny tajné touhy, o kterých jsi dosud jen psala. Ale musíš poprosit. Vždyť víš, jak to chodí. Pokud chceš víc, musíš si to zasloužit.“ Lucie se na něj podívala, její srdce bilo rychleji, když ucítila, jak její tělo reaguje na každé jeho slovo. Byla tu. Před ním. A teď, se každou vteřinou, všechno měnilo. „Popros mě,“ zopakoval Viktor, jeho oči se nezměnily, stále neúprosné, „popros mě o to, co chceš. Odevzdej se mi.“ Její hrdost bojovala s touhou, která jí zvedala vnitřní sílu, ale zároveň ji srážela k zemi. V očích se jí zaleskly slzy, ale věděla, že teď je to ona, kdo rozhodne, jestli se poddá nebo ne. „Prosím,“ zašeptala nakonec, její hlas se chvěl, ale přesto to byla její slova, která rozhodla o tom, co bude dál. Viktor se přiblížil, jeho ruka spoutala její zápěstí, pevně, ale nekrutě. „To je dobře,“ řekl, když cítil její poddajnost. „Teď cítíš, jaké to je, když jsi moje. A teď to začne.“ Bez dalšího varování ji jemně, ale rozhodně přitiskl k sobě, její tělo se třáslo, jak se pod jeho vlivem začalo uvolňovat. Jeho dech ji pálil na krku, jeho ruka ji pomalu směřovala tam, kde věděl, že jí to vzruší nejvíce. A Lucie věděla, že je to jen začátek.
Pokračujte v příběhu dle svých vlastních tužeb a fantazií….