Obdivuji, jakým osudům jsou někdy ženy schopny čelit. Měla jsem klientku, která mě svým příběhem zase úplně dostala.

Byla se svým přítelem 15 let, od svých sedmnácti. Její první a jediný intimní partner. Po třech letech vztahu, se jim život obrátil naruby, když partner zůstal na vozíku po autonehodě. Celkové ochrnutí.

Ve dvaceti ze dne na den přišla o Muže – ochránce, milence a po překonání nejtěžších obav o jeho život se z ní nakonec stala „zdravotní sestra“ na plný úvazek. Péče zahrnovala všechno, včetně vyprazdňování, cévkování, zavádění čípků. Dovedeš si představit, jaký směr nabrala jejich intimita?

Ale představ si, ona to ustála. Postavila sebe na druhou kolej a vytáhla ho z nejhoršího. Neznala nic, než být k dispozici dnem i nocí, zapomenout na svoje bolístky, náladičky, stavy a opravdu a doslova sloužit. Je to pro mě hrdinka! Přitom sama prožívala opravdu těžké chvíle, když se její tělo v křeči začalo projevovat obrovsky bolestivou menstruací, silnou únavou v PMS a nakonec přišly i cysty a endometrióza. Jejich sexuální život zmizel a její ženství zůstalo někde na druhé koleji, takže pánevní dno neprokrvené, naplnění žádné a k tomu stále velká zodpovědnost, únava a stres.

Přesto všechno se po několika letech vzali a rozhodli se pro miminko! Chápeš to? Prostě ji obdivuji. Milovala ho moc.

Jejich milování probíhalo tak, že si partner nejdříve musel vzít viagru, kvůli zranění to bez ní nešlo. Řekl jí, že tak za 20 min. můžou začít, ona si potom na něj nasedla a nějak to dopadlo. Chyběla předehra, spontánnost, dotyky kostrbaté, dráždění žádné, a tak nebylo ani žádné vzrušení. Jejich styk byl spíš mechanický a vždy byl pro ni obtížný a taky jí bolel. Bohužel, aby toho nebylo málo, partner měl nepříjemné stavy také před ejakulací, kvůli přetlaku, s rizikem omdlévání, takže i samotné vyvrcholení se málokdy podařilo. Když si vezmeš, že se při milování reálně bojíš toho, aby ti partner nešel do bezvědomí, jak by ses potom mohla uvolnit? O „odevzdání“ nebo extázi ani nemluvím. Nikdy neměla orgasmus, a to ani před nehodou.

Představ si depolarizovaný vztah - ty a muž, o kterého se staráš spíš jak o dítě, žádná vášeň, dokonce ani mazlení, nulové vzrušení, jedna poloha na sucho, naplánovaná akce s obavami. Toto je žena schopna podstupovat několik let, z lásky a z touhy po miminku. Je opravdu obdivuhodná.

Muselo to být obrovsky náročné i pro něho. Frustrující, traumatizující. Ani si to nedovedu představit. Oba dva jsou pro mě opravdu neskuteční. Zůstali spolu ještě dalších 12 let po té nehodě.

Když se jim stále nedařilo otěhotnět, rozhodli se pro umělé oplodnění. Jenže zážitek na klinice byl pro ni tak negativní, že to vzdala hned po první návštěvě. A tak začal jejich vztah uvadat.

Opravdu si prošli těžkým obdobím jako lidi, a jako muž a žena-milenci, ani nemluvím. Nakonec se vztah rozpadl a nejspíš to byla pro každého z nich úleva.

Když jsme spolu pracovaly, shodly jsme se na tom, že její sexualita je obrovsky poznamenaná, a co se týče zážitků a zkušeností, tak téměř na začátku. A tak jsme se rozhodly, udělat tlustou čáru za minulostí a začít znovu, jakoby od nuly. Učily jsme se hlídat si pocit bezpečí, nastavovat hranice, cítit se, znát se. Poprvé v životě zažila bezpečný bezpodmínečný dotyk na tom nejkřehčím místě. Nepožadující a respektující dotyk, který jí vepsal do těla pozitivní zkušenost a nastartovalo se přepisování vzorců. Posílily jsme pocit Ženství, pouto mezi vědomím, srdcem a klínem. Propojovaly se s dělohou, okysličily pánevní dno, aby bylo zdravé a živé pro početí. Měla jsem z ní tak dobrý pocit. S jakou chutí se rozhodla vzít si svůj život zpátky. Svoje tělo, svoje vzrušení, svůj pocit ŽENSTVÍ.

Víš, kolik takových žen je? Které žijí bez potěšení a vůbec neví, co s tím mají dělat? Přitom POTĚŠENÍ je základní esence ženy. Když je potěšená, je spokojená a usměvavá.

Jsem tak šťastná, že jim můžu pomáhat. Že jim můžu říkat ty nové věci, anebo je třeba jen tak držet, naslouchat… A pokaždé, když přiložím dlaň na jejich dělohu, víš, jak je to krásný pocit spojení? Cítím, jak jsme jedna. Na jedné lodi, všechny, silné a moudré NOSITELKY ŽIVOTA.

Bylo jí 17, když byla hrubě znásilněna, kamarádem, který jí šel doprovodit přes les k babičce, z vesnické zábavy. Znali se od dětství.

Byl to nejspíš alkohol, který ho dovedl k tomu nápadu s ní mít v zimě uprostřed lesa sex. A její odpor, který ho přiměl ji bít. Nakonec stud a strach ho nejspíš přivedl k myšlence se jí zbavit a tak ji nahou, znásilněnou a zbitou, začal topit v potoce.

Vysmekla se mu a utíkala lesem, sněhem, bosa a nahá. Dnes mi to vypráví u druhého sezení vaginálního mapování. Mezi vzlyky, křikem a bušením pěstmi do lůžka, pomalu ten příběh chytám.

Je tu na víkend, pracujeme spolu tři dny v kuse. A tak dnes, při ranní procházce v horách, ji napadlo si zout jen tak boty a přes chodidla chvíli cítit jarní zem. Jenže v tom se jí všechno znovu vybavilo. To, co mi na prvním sezení neřekla, protože si myslela, že už to má dávno „zpracované“. Je to už 25 let.

Křehká, hubená, jemná. „Nikdy jsem se necítila být ženou. Nechtěla jsem tak být vnímána. Vlastně jsem se dlouho snažila být neviditelná.“ Nahá a bosá nakonec našla silnici, po které běžela k vesnici. A když zahlédla v dálce světla aut, místo, aby mávala o pomoc, instinktivně skočila do příkopu. Jak hluboce se styděla. Vyšetřování na polici trvalo mnoho hodin a bylo ponižující. Vyšetření na pohotovosti bylo jen pro otrlé. „Vynadali mi, ať si nikam nesedám, že jim všechno umažu.“ Doma se o tom nemluvilo. Nikdo jí neřekl nic. „Vlastně jednou ano, to bylo až po pár měsících, táta se mě zeptal, jestli se mi to líbilo.“

Styděla se. Styděla se tak moc, za to, co se jí stalo. Styděla se za policajty, když se jí ptali, jestli si o to nekoledovala. Styděla se za kamaráda a styděla se i za sebe. Cítila se pošpiněná. „Lidi si často říkají, něco na tom být musí, určitě mu musela dát nějaký náznak, takový hodný kluk, jinak by ho to nenapadlo.“  Znásilnění je stigma. A snad ještě horší, než to znásilnění, je ten život potom. „Nevěděla jsem, jak mám žít.“ A tak ji napadlo, že udělá všechno proto, aby ho nevídala. Po půl roce ale policie naplánovala rekonstrukci trestného činu. „Přivezli mě do lesa na to místo a on už tam čekal. Postavili nás k sobě, chtěli po nás, abychom jim ukázali všechno znovu, přesně tak, jak to tenkrát bylo. Nechápala jsem, viděla jsem ho od té doby poprvé. Musela jsem utéct.“

Dnes už má dvě děti a je šťastně vdaná. A přijíždí zjistit, proč se i přes to, stále necítí být ženou. „Být ženou“. Je to, jako by jí kus chyběl. Jako kdyby na něco zapomněla, něco ztratila. Uvědomuje si to, jen si nevzpomíná, co. Cítí se neúplná. A je pak nespokojená, neuspokojená a neuspokojitelná. Nedokáže si vychutnávat radost, požitek, potěšení. Z milování nic nemá, ani se na něj netěší. A v jejím těle se stále dokola něco opakuje. I když si celou dobu myslí, že už to má „dávno zpracované“. Jedno nastavení. Jeden starý vzorec. Z lesa.

Dnes se mi objednala na vaginální mapování 70.letá žena! Nechce řešit svůj sexuální život, i když by to bylo krásné😄 Má potřebu poléčit sexuální traumata, kterými v životě prošla proto, aby je dále nepředávala své dceři a ta potom své dceři. Až nyní, po účasti v Kongresu pro ženy s Lucie Harnošová, jí došlo, že je možné, zanechat pro svou vnučku cestu čistou, ničím nepošpiněnou a uklidit ji pro ni tak, aby se tato traumata na ní nijak nepřenesla. Vnučka bude mít brzy svou první menstruaci a stane se ženou. A díky babičce, a také skvělé mamince, už může vyrůstat v ženu, která se má ráda a ve vztazích bude šťastná. To mě dnes opravdu dostalo!

Přijde za mnou, je jí 21 let. Křehká, éterická, jemná. Odhaduji v duchu, na co se mě bude ptát. Bolí ji milování? Má potíže se studem? Ale je nečekaná.
Ve 14 se milovala poprvé. Měla už velkou lásku i divoké období. Dávala se, protože chtěla vyzkoušet, jaké to je. Zažila vášeň tak silnou, že se jí podlomila kolena i zklamání a nudu při sexu. Dokonce hrála role a ví už, jak to má se submisí a dominancí. Většina žen ani neví, co to přesně je, natož, jak to mají ony. Vyzkoušela ženu, bičovala ženu. Bylo to na seminářích a nic jí to neříkalo. Její otevřenost je veliká. Je vědomá a taky zvědavá. Hledá přesah. Je jí 21 let. Je plná otázek, fascinovaná, vnímavá. "Mám z něj pocit, že bych se měla co nejrychleji vzrušit a to nechci. Chci svůj čas, jinak mě to nebaví. Je to tlak a ten mě "odvzrušuje", pojmenuje celkem přesně potíže většiny žen.
Těším se na naše další sezení, málokdo mě v praxi takhle překvapí:-)

Její babičku i s dětmi odvedl manžel do lesa a tam se ji pokusil zavraždit. Zlobil se na ni, protože po létech s alkoholikem podala žádost o rozvod. Měl v úmyslu zavraždit i děti a nakonec sebe. Když nedával pozor, děti které to celé pozorovaly, utekly pro pomoc. On sám se poté,co babičku uškrtil, oběsil na stromě. Naštěstí rychle přivolaná pomoc dokázala babičku vzkřísit a ta nakonec přežila. Rok strávila v nemocnici. Celá rodová větev, dohromady 8 žen - teta (která byla jedním z dětí v lese), její dcery, její sestra (maminka klientky) a její dcery mají myomy na děloze, přičemž polovina z nich již dělohu nemá! I má klientka má myomy na děloze. A má také strach z mužů. Na lůžku, při vaginálním mapování, vychází hrůzný příběh. Příběh, který si sama nikdy nespojila s tím, proč je ve svém ženství stažená. Proč se nedokáže plně oddat a odevzdat prožitku, muži, orgasmu. Napíšu vám její zpětnou vazbu, kterou slíbila, že pošle, když jsme se spolu, po třech dnech hluboké práce, loučily. Už když mi děkovala, měla jsem slzy v očích, z jejich silných slov❤️

Dnes jsme rodily mrtvé dítě. Všechny prožitky, 3 roky staré, byly ukryty v těle a ve vaginální tkání. Pomocí dechu, pozornosti a dotyku, v bezpečném prostoru, vyplulo obrovské těžké břemeno, které v sobě žena roky nosila. Aniž by o tom věděla, polovina těch emocí, bezmoc, vztek, ponížení, zahanbení, smutek, ovlivňovala její vztah, její postoj k sobě a samozřejmě její intimní život. 
Jak by se mohla vaginální tkáň uvolnit do slasti a rozkoše naplno, když bylo tak drsným způsobem zraněno celé její ženství, v samotném základu.
V 6.měsíci zjistili, že miminko má velký otok na mozku a míše a s jeho poškozením vůbec nebude možné žít. Rozhodli se těhotenství ukončit. Vyvolali předčasný porod. Kdo neví, jedná se o běžný porod se vším, co k němu patří - kontrakce, bolesti atd. Když během procesu miminko zemřelo, řekli jí, že už je pozdě večer, že jsou všichni unaveni, že jí dají prášek na spaní a ráno začnou znovu, aby už jen vyšlo mrtvé z těla ven! Je to jen zlomek celého příběhu. Jen zlomek toho, čím si žena prošla od chvíle, kdy se o diagnóze dozvěděla, až do chvíle, kdy přišla domů s prázdnou náručí a dělohou. Do chvíle, kdy se rovnováha hormonů v jejím těle, která byla stejná, jako u běžných rodiček, po mnoha měsících zase vrátila do "normálu". Kdy se její tělo, které se chovalo jako po klasickém porodu, včetně emocí, samozřejmě, a její nervový systém nějak "smířil" s tím, že žádné děťátko není.
Jak těžké bývá pro ženu znovu začít sexuálně žít. Jak těžké je tohle všechno vůbec uchopit. A když už to hlavou nějak zpracujeme, kolik toho zůstává uloženo v těle...
Jen mlčím, když mi někdy muži říkají: "já bych ti tam s tím mapováním šel pomoc"... 
Bývají někdy sezení, u kterých by snad nechtěl být nikdo. 
A já cítím velkou pokoru a úctu, že mohu v těchto důvěrných intimních chvílích být podporou❤️