Bojím se, že když pustím kormidlo, pustíš ho i Ty

Často teď ke mně chodí velmi unavené ženy. Nejsou unavené ani tak fyzicky, jako unavené věčným snažením se, přizpůsobováním se, velkou zodpovědností za všechno možné, od dětí, přes psy, domácnost, práci, svůj vzhled atd… Někdy si to ani neuvědomují, a vyplyne to až na lůžku. Všechno z nich spadne, zklidní se, mají tu chvíli jen pro sebe, nic se po nich nechce. A v tom okamžiku jim dojde, jak moc jsou unavené. Pak pláčou a pláčou a tečou z nich potoky všech těch snažení, a napětí a tlaků a stresů.

Jsou také unavené držením kormidla. Ve svých partnerstvích drží směr společně se svými muži. Kromě té vší podpory a zázemí, které vytvářejí tak nějak celkem automaticky (protože tak to žena prostě dělá), se ještě úporně snaží držet směr. Mířit ke společným snům, plnit společné závazky, vydělávat dost peněz, aby si pak společně mohli dovolit… Táhnou partnera ke společným (nebo k jeho) cílům, motivují, inspirují a převezmou vedení pokaždé, když je třeba (nebo když si myslí, že je třeba).

Ve skutečnosti si ale moc přejí, aby si mohly dovolit pustit kormidlo. A aby, když ho pustí, ten druhý dál, s neochvějným klidem, pevně držel směr. Zatím co ony by na chvíli, nebo napořád, přestaly být schopné a zůstaly především, a co nejvíc, klidné a uvolněné.

Jana Mašková Zimolová

Lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů