Sex a smrt

Přišla za mnou a řekla, že je zdravá. Zakázka zněla: „Chtěla bych prožít vnitřní orgasmus.“ Nakonec jsme tři dny řešily SMRT.

Ve čtvrtém měsíci těhotenství, a s druhým batolátkem doma, jí diagnostikovali rakovinu prsu. Bylo jí třicet. Postavili ji před rozhodnutí – buď donosíte dítě a vezmeme vám prso, nebo vyvoláme porod (porod mrtvého dítěte) a prso vám necháme. Měla na to pět dní. Vzpamatovat se z diagnózy nebyl čas. Rozhodnutí nesneslo odklad. Věděla okamžitě, že dítě je pro ni přednější. Ale odstranění prsa nevnímala jen z pohledu estetiky, daleko víc vnímala zásah do samotného ženství. Podstata ženství se otřásla v základech.

Nakonec byl verdikt jemnější. Výsledky dovolily nechat si dítě i prsa. A samozřejmě, vzdát se kojení. Ve čtvrtém měsíci těhotenství nebyl prostor pro zhroucení. Nebyl prostor pro strach, pro depresi, pro zoufalství, ani pro smrt. Klíčil v ní nový život. Děťátko potřebovalo klid. Její obranný systém a její mateřský instinkt udělaly pro něj to nejlepší, co mohly. Napojily ji na autopilota.

Na období rakoviny, na těhotenství, chemoterapii a léčbu vzpomíná, jako na období klidu, míru a vnitřní pohody. Celé to zvládla s grácií. „Uvědomila jsem si, že ta nemoc mi přišla ukázat, jak jsem žila. Nebrala jsem ji jako trest, nebyla jsem oběť. Mohla jsem si za to sama. Jen jsem dávala a pro druhé jsem se mohla rozkrájet. Na sebe jsem nemyslela. Nehledala jsem překážky, ale výhody, které mi nemoc přinesla, abych si je uvědomila, naučila se je žít a potom je přenesla do zdravého života. Skrze rakovinu jsem se transformovala.

Začala pracovat s mnoha odborníky na návratu k sobě. Chtěla prohlédnout záměr, který za tím vším byl. „Kdybych tenkrát měla umřít, stalo by se to. Kdybych měla kdykoli umřít, stalo by se to. Stalo by se to kdykoli a jakkoli. Mohlo mě srazit auto. Já jsem ale dostala varování, dostala jsem šanci v podobě rakoviny. Šanci na nový život, na návrat k sobě.“ Prošla mnoha terapiemi, vyslechla mnoho příběhů. „Nezapojila jsem do setkávání „onkologických“, protože jsem nechtěla poslouchat o nemoci. Nebyla to disociace nebo popírání. Chtěla jsem mluvit s vyléčenými lidmi. Chtěla jsem inspiraci k uzdravení. Chtěla jsem jít výš, ne dolů.“ Začala meditovat, dělat si čas na sebe. Chodila do přírody, psala. Psala své vjemy, své pocity, své prožitky, psala vše, co se jí honilo hlavou. Psala o tom, co se v ní odehrává, psala, aby se vypsala. „Odmítla jsem pozvání do televize. Myslím, že lidem na příbězích ukazují jen to, jak je to „těžké“. Vzbuzují soucit. Ale když někdo přijímá soucit a lítost, je v roli oběti. Nezvedne ho to.

Chtěla jsem převést řeč na sexualitu, na téma, se kterým přišla. Ale slova se z ní linula a zas a znovu přicházelo téma smrti. Je sedm měsíců po léčbě. Je sedm měsíců „zdravá“. Před čtyřmi měsíci začala dokonce menstruovat. Ve chvíli, kdy má všechno za sebou, kdy by  konečně mohla být šťastná, se ale najednou cítí hůř a hůř. Paradoxně se cítí hůř, než v období nemoci. Stále pláče, propadá depresi, bojí se smrti. Místo „Názory“ čte „Nádory“. Všude ji vidí. Myslí, že chce umřít. Pak zase, že NECHCE UMŘÍT. Pak vnímá, že kdyby zemřela, je všechno v pořádku, protože svůj odkaz už zde zanechala a cítí klid. V jiném dni ji přepadne strach o to, co bude s dětmi, jestli zemře. A v dalším dni zase pochybnosti, jestli v ní jen neumírá část identity a jiná se rodí. Je plná zmatku, smutku, během dne vystřídá sedm nálad. V období klidu, je se smrtí smířená. Ale to je teď čím dál vzácnější.

Řešily jsme smrt. S rukou na srdci, na podbřišku, na prsou, na jizvách. Plakala a mluvila. Mluvila a já jsem viděla, jak je neskutečně statečná. Sex a smrt. Jak je to blízko. Malá smrt. Byla jsem součástí něčeho, co bylo větší, než já. A přece jsem byla vnitřně tak klidná, věděla jsem, co mám dělat. Byla jsem jí oporou. Byla jsem tam. Dívaly jsme se, do její duše. Do těla, do srdce. Viděla jsem dívku (vypadala tak na 19), která postavila život a vývoj svého dítěte na první místo. Maminku, která se upozadnila i ve chvíli, kdy se setkala tváří v tvář se smrtí. Neutápěla se v slzách a zoufalství, nepropadla depresím a sebelítosti, nedovolila strachu, abych ji ovládl. Nemohla si to dovolit. Její děťátko bylo přednější. Zvládla celé dva roky s rakovinou nejen přežít, ale hlavně prožít tak, aby z ní vytěžila to nejlepší. Viděla jsem ženu, která sedm měsíců po ukončení léčby prožívala to, co tenkrát prožít nemohla. Nedovolila si to, kvůli miminku. Její holčička je zdravá a klidná. Její maminka jí to umožnila. A teď přišel její čas.

Jakoby zpětně se její systém zhroutil. Zpětně se objevilo vše, co se obvykle objeví ihned. Co ostatní prožívají při diagnóze, léčbě a každý den a noc, než to všechno skončí. Tápala ve zmatku a chaosu a nerozuměla. Proč všude vidí smrt, když smrt už není její téma. Proč se teď bojí smrti, když se už uzdravila. Jde o smrt části osobnosti, jde o zboření identity, jde jen o to, vše pravdivě odprožít, co v ní bylo potlačené? Je to vzkaz, zkouška, je zde něco, co nevidí? Hledaly jsme. Byla jsem jí průvodcem. „Ze všech těch terapeutů, co jsem s nimi pracovala, ze všech lidí, onkologických, uzdravených i zdravých, se kterými jsem mluvila, jste mi nejblíž“, řekla mi. „Teď mám poprvé pocit, že někdo rozumí tomu, co říkám. Cítím, jak moc jsem tady správně.“

Tři dny a devět hodin rozhovorů a práce s tělem. Práce se sexualitou a smrtí. Ženstvím a podstatou ženství, které se otřáslo ve svých základech. Ženstvím, které bylo silně ohroženo. Hluboko pod všemi těmi vrstvami je ukrytý strach. Strach o své ženství. To ženství, o které jsme musely tak dlouho bojovat. Ženství, které bylo potlačováno, kroceno, manipulováno. Ženství, které jsme si musely vydobít a přes všechny snahy nás od něj odpojit upalováním, zákazy a tresty, vyhrůžkami a nesmyslnými tvrdými pravidly, znovu a znovu obhajovat. Ženství, které se i dnes stále cítí ohroženo. V 21. století v patriarchálním světě.

SMRT. Odvaha. Mateřská láska. Vědomý postoj. Učení. Poslání. Kolik témat plulo ty tři dny ve vzduchu. Kolik uvědomění a pohnutí. Jak silné setkání.

Jsme si navzájem učiteli. Každý z nás. Jsem hluboce vděčná, za svou práci, za důvěru a možnost být při tom, kdy ztracený člověk hledá světlo, kdy spálený na prach se znovu rodí a vzlétá z popela. Sexualita je zdroj. Je pud. Je základní životní síla. Je blízko smrti i životu. Proudí v nás a pokud si ji hýčkáme, pomáhá nám zářit. Věřím v ni pevně, v tuto divokou a něžnou sílu. A navždy ji ve vás budu probouzet.

Odcházela šťastná. Mnoho uzlíků jsme rozmotaly. Mnoho slz a bolesti zůstalo v těch čtyřech zdech. Byla uvolněná, měla chuť se milovat.

Je to velký dar a požehnání smět toto prožívat. Děkuji.

Jana Mašková Zimolová

Lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů