Tenká hranice mezi rozkoší a bolestí

„A možná jsem jenom výdechem Vesmíru. A pomalu se sbíráme k jeho nádechu…“

 

Pohybujeme-li se ve vztazích na tenké hranici mezi rozkoší a bolestí, koledujeme si o zranění. Koledujeme si o malér.

Někteří z nás to tak prostě mají. Obyčejné vztahy, jisté, bezpečné, ohraničené, nás po určité době jednoduše znudí. Toužíme po napětí, vzrušení, máme deficit.

Aniž bychom včas rozpoznali křehkost současných hodnot, vrháme se do víru dobrodružství. V naději na oživení, občerstvení a trochu toho povyražení.

Vůně nových prožitků má příslib něčeho, co jsme kdysi dávno znali a co nás může zase na hezky dlouho nabít.

Balancujeme na hranici, která je dlouhodobě těžko udržitelná. Na hranici jistot, klidu a bezpečí oproti adrenalinu, dráždění a provokaci. Klid a neklid. Výzva a rozmyslnost. Jsme ti, kteří potřebují trochu bolesti k tomu, aby cítili, že žijí. Alespoň jednou za čas. Stereotypy nás ubíjejí. Sneseme je jen do určité míry. Dokážeme být stálí, vděční, uvědomělí, ale po nějaké době začneme pociťovat podivné chvění. Jako bychom potřebovali změnu.

A pak děláme chyby.

Uvnitř vztahu. Svými jistotami otřásáme. Tu a tam do nich píchneme. Pro rozptýlení trošku rozkymácíme podstavec, který nás oba drží. Zkoušíme, kam zajít. Čeříme klidné hladiny hádkou, protože po hádce přichází usmíření. A to je sladké. Mícháme stojatou vodou. Víříme prach.

Vně vztahu. Z pohledů do očí jsme omámeni. Myšlenky se nám tříští, pozornost ztrácí. Při rozhovorech máme pocit, jako bychom se znali odjakživa. Máme tolik společného! Jak je možné, že jsme se nesetkali dřív? Jste úplně jiná, než má žena! Jste o tolik jiný, než můj muž! Jste o tolik lepší, než ti naši, tam doma, kteří už tam vedle nás tolik let žijí. Které už tak moc dobře známe, že už nás nic nemůže překvapit…

Cítíme, že žijeme! Cítíme, že tohle jsme potřebovali. Tohle nám chybělo. Tohle jsme my! Tohle je TEN ŽIVOT NAPLNO! Ne žádné reznutí. Stárnutí. Nuda a šeď. Ale pořádně šlápnout do pedálů. Jsme na sebe hrdí. Ještě stále máme vítr v plachtách. Ještě máme drive. Jsme opojeni sami sebou.

Kdy už je bolest bolestí a rozkoš se ztrácí?

Když někoho máme „nejistého“, když ochutnáváme zakázané ovoce, srdce nám buší vzrušením. Jsme trochu rozpačití, ale zároveň odvážní a odhodlaní. Jsme u vytržení.

Jsou to ty dopaminové jízdy, kdy frčíme na vlně úletů a svět nám nikdy nepřipadal skutečnější. Všechno si dokážeme představit, nic není nemožné.

Co se ale stane, když se po nějaké době rozhlédneme kolem?

Spoušť. Oči našich nejbližších zejí prázdnotou. Jsou zakalené zklamáním, slzami, smutkem. Základy, které nám byly jistotou, se rozpadají. Přichází rozčarování.

A my, přestože jsme si pro bolest sami přišli, najednou ji nemůžeme snést.

Najednou nás dusí, ubíjí. Je větší, než jsme schopni zvládnout.

A rozkoš z nových nábojů pomalu mizí. Vytrácí se. Až se ztratí docela.

Riskovali jsme příliš.

Jsme zodpovědní za vztahy, které žijeme.

Realitu ve svých vztazích si tvoříme sami. Sami svými myšlenkami, postoji a očekáváními zhmotňujeme to, co žijeme. CO CHCEŠ, TO DOSTANEŠ.

Procházíme ve vztazích přílivem a odlivem sami, každý zvlášť, i společně. A vše můžeme ovlivnit.

Zkusme pro změnu v našem vztahu udělat něco sami.

Až se nám příště bude zdát, že veliká tlama stereotypu rozevřela svůj chřtán a už už nás pohltí. Že jedeme příliš dlouho ve vyjetých kolejích. Že jsme unaveni, znechuceni, unuděni stále stejnými reakcemi svých protějšků, jejich názory, postoji a argumenty, nasaďme si jinou optiku. Zkusme zvolit jiný úhel pohledu.

Pokusme se vyjádřit, co chceme, co už nechceme, a co bychom mohli. Navrhněme nová pravidla. Zaveďme nové aktivity. Změňme svá očekávání. Změňme sebe. A proměňme tak vztah zevnitř. Oživme ho. Dejme mu injekci. My jsme ti nespokojení. My musíme jednat.

Ale ne vždy jen tak, že všechno zboříme a ztratíme tak to, na čem nám nejvíc záleželo.

Může to být i naopak.

Můžeme posunout sebe i druhé.

Můžeme ze své nespokojenosti vykřesat spokojenost svou i svého okolí ještě vyšší, než byla kdy před tím.

Můžeme se dostat o level výš.

Můžeme se pozvednout.

A kořením může být špetka dramatu, trocha bolesti, díl vzrušení, část napětí, rozkoš i adrenalin. Ale bolest, bez té se to dost možná může nakonec docela dobře obejít.

Jana Mašková Zimolová, CSB

Lektorka v oblasti sexuality a intimních vztahů